pondělí 20. května 2013

ŠUTR víkend 2013

Všechno to začalo vloni na podzim na Velké kunratické objevením stánku obchodu Trailpoint s jejich báječným sortimentem bot, které jsem si ihned zamilovala. V lednu jsem pořídila boty do terénu, přihlásila se na Trailpoint trénink pod vedením Michaela Dobiáše a moje znovuobjevená běžecká kariéra mohla začít.
Kde jinde nejlépe využít nabyté zkušenosti než na ŠUTRutrailovém běhu v okolí pražské Šárky pořádaném právě Michaelem. Všechny podrobnosti najdete na stránkách závodu.

Vybrala jsem si jeden okruh, tedy 18 km, přecijen nepřipadám si jako nějaký super vytrvalec a poslední měsíce jsem spíš jezdila na kole než cokoliv jiného. Start této trasy je naplánován na 12.00, což mi vyhovuje, nejsem zvyklá běhat dopoledne.

Ráno mě před osmou budí déšť, měl by do desíti ustat, a to se i vyplňuje. Kolem 11 přijíždím na start, půda je celkem rozbahněná, ale nic zase tak hrozného. Zaregistruji se a sejdu se s Chuckem a jeho kamarádem Petrem, které jsem oba do závodu navezla já :)

Společně si lehce klusnem, protáhneme končetiny a už je tu start. Osobně jsem velmi zvědavá na trasu, kvůli které jsem vlastně závod absolvovala. A rozhodně se to vyplatilo. Trasa je nádherná, vede po trailech a pěšinkách, opravdu minimum asfaltu, jak se píše na stránkách, a ty prudké výběhy, ty teda stojí za to :) Každopádně je to trasa čistě na běh, na kole bych si to skoro vůbec neužila.

Konečně něco o závodu – neočekávala jsem nic, jen jsem si to chtěla užít. Začíná se seběhem, kde to nijak nepálím, kousek v Šáreckém údolí po asfaltu, kde se tak nějak dostávám do tempa, které bych chtěla držet, ale ejhle, zase se odbočuje nahoru do prudkého kopce, klouže to, ale všichni kolem mě většinou jdou pěšky a já taky. Následuje trail po vrstevnici a seběh lesem jako z kanadských bajkových videí. Chuck se drží stále nějak kolem mě, v údolí u potoka mě dobíhá a já pak zase trošku cukám, jelikož se mi moje tempo běží příjemně. Další úsek se až na jeden prudší asfaltový výběh pěkně houpe, což mám ráda a nohy se stále pěkně točí, jak mají. Zvlněný terén mi vyhovuje, přijde mi to jako když jedu na kole a do kopce si trochu šlápnu a pak z kopce to pěkně pouštím a ve výsledku to není až taková námaha :)

Přebíhám hlavní silnici vedoucí na Horoměřice a kousek za ní mě dobíhá Chuck, který hlásí, že za chvíli by měla být občerstvovačka. Má hodinky s GPS, já neměla s sebou ani svoje normální, jelikož mi nějak vadily na ruce, takže běžím naprosto bez přehledu o čase. U občerstvovačky je Chuck i Petr, dávám si jeden kelímek ionťáku a jeden vody. Vybíháme spolu, ale kluci nasadí rychlejší tempo, než jsem schopná akceptovat, tak se mi ztrácí a uvidím je až v cíli. Po napití mi chvíli není moc dobře, obecně mám problém s jídlem i pitím při běhání. Kdybych chtěla absolvovat nějakou delší trasu, musela bych na to asi speciálně trénovat a pít postupně po malých doušcích. S jídlem je to ještě horší, nejsem schopná pozřít skoro nic třeba ani půl hodiny po běhání. Úsek od občerstvovačky znám, jezdím tam na kole a sjezd po červené do Šáreckého údolí mám na bajku moc ráda. Zjišťuju, že když běžím, tak si vybírám skoro totožnou stopu jako na kole – nadbíhám si zatáčky a rvu to prostředkem v bordelu :) Dole Michael fotí a povzbuzuje, což je příjemné, jelikož přesně vím, co mě po seběhu čeká.

Kopec na Babu nakonec není to nejhorší. Prostě jdu pěšky. Potkávám polosvlečené kluky, kteří si kroutí několikátý okruh – vypadají teda dost zničeně, ale je to obdivuhodný. Trail na Babu si užívám, pak ovšem začíná asfalt a já mám dost. Docela se ploužím a zároveň netuším, jak to je ještě daleko, doufám, že už blízko, což je i pravda, ale cestou je ještě pár hnusných stoupáků. Tempo je totam a já už se opravdu víceméně plácám. Sbíhám pomaloučku – opět do údolí a říkám si, že nahoru to už musí být poslední stoupák. Bohužel ne. A na těch posledním pár km mě předbíhají dvě holky. Nemám sílu a mám co dělat sama se sebou. Pohled na schody mě skoro dodělává, tam mě dobíhá ještě jedna holčina, která asi vidí, že jsem na tom bídně a říká mi, že už by to mělo být jen kilometr. Schody prostě nějak vyplazím a už se napojuji na vrstevnici kolem kurtů a hřiště, která vede přímo do cíle. Nejsem schopná nějakého finiše, ani nevím, jakou by to mělo cenu, takže jen točím nohama a dobíhám v klidu na cílový koberec. Vidím Chucka s Petrem, kteří jsou v cíli už 5 minut. Podávají mi pití a já s radostí přijímám.

Chuck hlásí, že to měli kolem jedné hodiny padesáti tří minut a že já to budu mít určitě do dvou hodin – v což jsem moc doufala. Dnešní pohled na výsledky mě potěšil – jedenácté místo a 1:58:24.
Ze závodu jsem nadšená, na konci jsem sice hodně vytuhla, ale i tak jsem si celý závod opravdu užila. Trasa je vymazlená a moc děkuji organizátorům, že tento závod pořádají. Opravdu skvěle byly vybavené občerstvovačky. Jak už jsem psala, já bohužel nic nesním, ale v cíli mě Chuck přesvědčil, abych si dala švestkové pivo a dost mi chutnalo :) Myslím, že po této zkušenosti se mi už nebude chtít běžet závody na silnici (ne že bych jich běžela hodně – pouze Kbelskou desítku), kde člověk prostě jen nasadí tempo a doufá, že to vydrží.

Víkend jsem pak završila v neděli na chalupě na Vysočině, kde jsme celý den vykopávali šutry na zahradě. Takže to byl opravdu ŠUTR víkend, jak má být.