pondělí 17. června 2013

Běhání na Vysočině

Je to několik měsíců, co jsem po Stromovce a okolních cyklostezkách drtila kilometry, stopovala časy, hlídala tempo, abych neběhala moc pomalu a vůbec běhala jen proto, abych běhala. Teď k tomu přistupuji jinak a běh jsem si začala konečně užívat.

Vloni jsme začali jezdit do domu na Vysočině, kam kola často nevezeme. Většinou tam pracujeme na zahradě a tak nezbývá moc času. Navíc okolí je vhodné spíš na XC a to mě zase tak neláká. Co jsem ale až letos zjistila je, že se tam dá parádně běhat. Na pár kilometrech od domu je hned několik 700m kopců – co víc si přát.
Pořídila jsem si boty do terénu, přestala se bát kopců a běhání po okolních lesech mi přijde jako naprosto jiný sport než asfaltové roviny v Praze. Vlastně už mě ani neláká jít běhat kamkoliv jinam než do lesa mezi srnky.
Nevím, jak je to možné, ale od té doby, co běhám v lese mě nic nebolí, nezajímá mě kolik km jsem uběhla, za jak dlouho, jakým tempem a do kopců se mi běhá parádně. Možná jsem opravdu jen potřebovala trochu se u běhu uvolnit a užívat si přírodu kolem, stát se její součástí. 

Nejsem žádný ultraběžec a výběhy kolem 1 až 2 hodin mi bohatě stačí. Udělala jsem pár fotek z výběhu na vrchol Hradisko (760 m. n. m.) a po okolních cestách.

Takhle začínám stoupat po lokální komunikaci


Osvěžení u studánky


Tady už je to trochu víc do kopečka


Obtisknuté čertovo kopýtko na cestě na Hradisko




Hřebenovka


Občas je cesta trochu náročnější


A na vrcholu Hradiska


Všude kolem samý šutr


Za odměnu krásný šutrovatý seběh



A pustá cesta dále lesem


Stejně se vždycky zatoulám


A občas pak musím sbíhat tohle