pondělí 29. července 2013

Statenice – dvoják

Poslední dobou mi vrtal hlavou a nedal mi spát dvoják ve vrchní části Statenic. Když jsem tam byla na jaře poprvé, skočila jsem první posílák, dojela k dvojáku a říkala si, že tohle je pro mě přeci mimo. Postupem roku jsem získávala zkušenosti na skocích větších i menších, dřevěných i hliněných, přes potok i přes díru a už se mi to zdálo reálnější. Ale vždycky, když jsem přijela, tak se mi zdál moc dlouhý, moc nakopnutý...

Je pravda, že s podobnými dvojáky zase tolik zkušeností nemám, bylo to tedy něco nového. Na reignu se skákat větší věci bojím, protože je to taková neposedná koza s úzkými řidítky, chce to umět dobře mířit a rovně dopadat a tak si s ním troufnu jen na něco.

Poučená a odhodlaná z Rokytnice jsem prohlásila, že v sobotu musí být dvoják můj. Jelikož předpovědi hlásily tropy, rozhodli jsme se s Martinem jet autem, abychom to vůbec přežili. Tím pádem bylo jasné, že si vezmu gamblera, čímž nastane ideální situace a já ho prostě musím skočit.
To je on, mého srdce...
V sobotu bylo opravdu horko, z domu jsme se dostali až před polednem, takže nejlepší doba na to, jít si lehnout na pláž. Beru s sebou 4 bidony s vodou, integrálu a kolena. V lese je přecijen lépe než v betonové Praze, ale tlačíme nahoru sami. Potřebuji se nejdřív rozjezdit, gambler mi připadá neobratný a těžký, dáváme jednou celou klopenkovou trať odshora. Pak několikrát tlačím dolní část, hlavně se snažím kolo tahat do vzduchu a uvolnit se při skákání.
Martin jde na dvoják rovnou a první pokus je velmi zdařilý a dál už jen ladí styl. Já si pořád připadám nerozjetá, tak ještě chvíli dole skáču.
Nakonec se mi to v hlavě přepne a já si říkám, tak teď musím. Rozjíždím se na něj nejrovnější cestou z lesa, říkám si drž řidítka ne brzdy, ještě si přišlápnu a vyšle mě opravdu krásně s tím, že to celkem přeletím. Celá nadšená neváhám a tlačím na další pokus. Opět nebrzdím ale šlápnu si jen jednou a je to ideální rychlost, kdy dopadám přímo ukázkově.

Foťák nám bohužel vyplodil dost hrozné šmouhy, tak jsme alespoň udělali video – ale ne, že by bylo lepší.
První pokus – přestřel

Ukázkový přeďáček :)

Martin se pak snažil eliminovat hejníky a celkem se mu to dařilo.


Příště musím natrénovat, abych to skočila rovnou z trati, ale i tak mám velkou radost, protože je to zase trochu jiný skok do sbírky a až někde bude podobný, tak budu vědět, že na to mám.

A co vy? Taky vám občas vrtá hlavou nějaký skok nebo se prostě rovnou odhodláte?