středa 7. srpna 2013

Stačí jenom lehce zatáhnout

Někomu nejdou počty, někdo neumí vařit, někdo dává přeďáky na lavicích, já zase neumím zatáhnout za přední kolo.

Už ani nevím, jak je to dlouho, ale odnepaměti mám v terénu problém s většími schody. Chybu jsem hledala v kole (reign má strašně dlouhou zadní stavbu – to vůbec nejde na zadní), pak jsem přesedlala na gamblera, kde to začalo být trochu lepší, protože úhel hlavy 64 a zdvih vidlice 200 mm přejede ledacos.

Postupem času jsem si vytvořila takový psychický blok. Když jedu za Martinem, on něco přejede, křičí na mě musíš trochu zatáhnout a já už vím, že se tam svalím jak hruška na přední kolo. Jakmile vysloví kouzelnou formuli – lehce zatáhnout – moje nohy i ruce zdřevění a já na překážku najedu úplně tuhá.

Pamatuju si, že v Rokytnici ještě na reignu jsem raději spadla z lávky než ji zkusit seskočit, když na mě Martin zakřičel jako vždy. Samozřejmě lávka šla úplně normálně sjet, ovšem strach mi to napoprvé nedovolil zkusit. Říkám si, jak je to možné? Z chodníku přeci umím sjet na obě kola. A tak tomu letos chci udělat přítrž a musím to začít cíleně trénovat nebo to prostě nikdy nezvládnu.

Měli jsem naplánovaný víkend a pondělí v bikeparcích. Geisskopf a sjezdová trať – ideální příležitost. Martin mi vybírá první šutr. Po obhlídnutí protestuju, že je strašně velkej a že to nedám (má asi 30 cm). Rozjedu se a prásk. Zase na předek. Video je schválně delší, abyste cítili, jakou z toho mám hrůzu :)


 Další pokus mi názorně předvádí Martin. Na to, že dá hejníka na každém trochu nakoplejším odrazu, tak tohle sjíždění ovládá bezvadně. No co, nemůžeme každý umět všechno. Postupně zjišťujeme, že dělám chybu v tom, že se chci odrazit i z nohou. Je potřeba prostě jen natáhnout ruce a nohama strčit zadní kolo dopředu. Nakonec si vybírám naprosto neškodný kámen, který by nevyděsil ani dítě na tříkolce a postupně tomu přicházím na kloub.


Vím, že je to docela ostuda tohle neumět, ale člověk se holt stále učí něčemu novému.