pondělí 19. srpna 2013

Super Semmering

Mám takový pocit, že letos nás potkává větší smůla než kdy jindy. Ani ne tak mě (až na tu rozpadlou přehazku) jako Martina. Čtyřdenní bajkový trip skončil v Semmeringu, kde jsme si ale i přes polofunkční materiál bezvadně zajezdili.

Plán byl jasný, dva dny ježdění v Semmeringu a dva dny v Mariboru, což je moje vysněná destinace a od té doby, co mám sjezďáka, Martina nutím tam jet. Všechno začínalo dobře, kola byly v pořádku, Martin měl vidlici i tlumič po servisu, já až na zrezlý řetěz taky žádný problém.
Využili jsme příbytku na Vysočině, kousek od rakouských hranic, kde jsme přespali z pátku na sobotu. Odtamtud to do Semmeringu bylo "jen" 3 hodiny jízdy. A to jsem se snažila to stáhnout, ale opravy na dálnici za Vídní nás celkem zpomalily. Po desáté dojíždíme do Semmeringu a azurové nebe nám věští krásný den. Kolem jedenácté se dostáváme na lanovku a rozjíždíme se na freeridové trase.

První dojmy z trati mám takové rozpačité, skoky se mi zdají veliké, povrch moc sypký a kluzký, a vůbec náročnost bikeparku poněkud těžší. Vesměs mám ale dobrý pocit, že to půjde. Druhou jízdu dáváme rovnou sjezdovou trať a začíná se mi tu opravdu líbit. Není nijak moc prudká s velkými schody. Je prostě akorát hodně rozbitá a tras, které si v ní můžeš najít, je nepočítaně.

Cestou nahoru si Martin všimne, že mu z vidlice kape olej. Nahoře to otíráme listím, nadáváme na servis a nálada začíná být pod psa. Sjedeme opět sjezdovou, je to trochu problém, jelikož mu olej kape na kotouč, ale dá se to zvládat, v celém bikeparku nejsou dlouhé prudké pasáže. Dole se to snažíme řešit v místním servisu, propočítáváme kolik by nás stálo to jet někam opravit nebo kolik by stálo jet do Prahy pro jinou vidlici. Nakonec se dopočítáváme k tomu, že budeme jezdit dokavaď to půjde, ovšem Maribor oželíme.
Na parkovišti se seznamujeme s párem bajkerů (jeden má taky SC), kteří jeví zájem o to, co tam tak koumáme na té vidli. Druhý den je potkáváme v tom nejvhodnějším okamžiku, kdy Martin váhá nad opravdu velkým skokem a kluk na SC mu to po domluvě najíždí.

Sjezdová – vyber si trasu, která se ti líbí
Zbytek soboty celkem drtíme, hlavně sjezdová mě baví hodně, musím říct, že i ostatní tratě jsou dost rozbité, tenhle bikepark rozhodně není na enduro kolo. Po osmi jízdách mám pěkné mozoly a balíme se na ubytování. Bydlíme kousek v hotelu Alpenhof, v kterém je převážná většina hostů české a slovenské národnosti. Na uvolnění si dávám několik bazénů, stíhám to naštěstí včas, než se tam nahrne kupa dětí a začnou samozřejmě všude cákat.

V neděli ráno je opět azuro a sluníčko už parádně pálí. Neberu si ani dres a jezdím jen v chrániči, je to celkem příjemné. Na rozježdění si dáme opět oblíbenou sjezdovou. Martinovi vidlice kupodivu furt nějak funguje, i když cákance od oleje jsou po celém kole. Druhou jízdu si najíždím na skok na sjezdové, nechávám tam decánko zadní kolo, ale mám radost, je to jeden z nejdelších skoků, na které jsem se odhodlala (společně s tím ohraněným v Rokytnici).


Martin pak několikrát zastavuje a kouká na přescesťák v dolní pasáži. Shodujeme se ale, že je to opravdu dlouhé a nájezd není úplně nejlepší, je dost možné, že by na to člověk přijel rozházený. Navíc materiálu už jsme za víkend zničili dost, takže to nechceme trápit.

Třeba jindy
Já zatím trénuju na dolních posílácích, vymýšlím nové stopy na sjezdové trati a vůbec mě bikepark celkově hodně baví. Odpoledne chceme jet na odbočku z freeridové, kde jsou větší dropy. Já dropy vážně nemám ráda, nějaké menší mi problém nedělají, ale dvou a vícemetrové, to není nic pro mě. Raději se odrazím nad čtyřmetrovou díru, než abych padala z dvou metrů. A tam právě potkáváme známé ze včerejška, když si Martin prohlíží první větší skok. Najíždí mu ho a oba ho krásně posílají. Čeká je ale ještě jeden, který je "little bit higher". Martin se ani nejde podívat a posílá to za ním rovnou. Little bit higher bylo asi tak o metr, takže velká euforie z posunutých limitů. Dole zjišťujeme, že už je pozdě a jsme celkem unavení, navíc máme dobrý pocit z téhle jízdy, takže to zabalíme.

První větší, u kterého se rozmýšlí
Little bit higher
Opravdu bych dneska raději jezdila v Mariboru než psala tenhle report, ale ne vždycky se všechno povede. Semmering jsme si užili, je jen škoda, že je to tak daleko, protože je to park, kam bych se vracela i víckrát za sezonu. Je hodně rozbitý, v některých místech mi suťovitý vápencový povrch celkem vadil a doskakování do takového podkladu ve mně nebudí jistotu, ale jsou to prostě jiné hory než třeba Francie, tak se s tím člověk musí naučit žít. Jako obrovské plus jsme vyhodnotili, že tam nejsou skoro vůbec žádné lavice, které oba s Martinem upřímně nenávidíme, jelikož se jich bojíme. 

Upadlo mi kolo...

Dolní trénikové posíláky

Momentka ze sjezdové

Momentka ze sjezdové