středa 18. září 2013

Konec sezóny aneb dva roky strávené za řidítky sjezďáku

Už je to tady, déšť, tma, podzim a konec sezóny. Předminulý víkend jsme ještě grilovali na terase, ale to bylo letos naposled. Teď nás čeká půl roku zimy.

Jak jsem si pořídila sjezďáka
 
Před dvěma roky jsem ještě neměla sjezďáka a ani po něm netoužila. Párkrát do roka jsem jela do bikeparku a moc mě to tam nebavilo, protože na enduru to prostě nikdy nebude ono. Přišlo mi, že jedu moc pomalu, ve větší rychlosti je to nestabilní a o drncání ani nemluvím. Trochu jsem se i bála pořizovat něco tak specifického jako sjezďák, všude jsem slyšela: holka, ta přeci sjezďáka nepotřebuje. Ale narazila jsem na limity svého kola a nechtěla jsem, aby mě nadále omezovalo.

Co se týká kol, nemám ráda kompromisy. Kup si freeride, sjezďáka stejně nevyužiješ. Ne, když do toho jdu, tak se vším všudy. Volba padla na čistokrevného dlouhého sjezďáka s 210 mm pod zadkem a dvoukorunkou. Nejdůležitější věcí bylo, aby byl nastavený přímo na mě. Takže koupit sériovku a půlku komponentů vyměnit. Naštěstí je v tomhle Martin zběhlý a naprosto všechno mi vyladil. I proto jsme se dostali na nižší váhu, která je poměrně důležitá, hlavně ve vzduchu a když se s kolem manipuluje (sundavám ho z lanovky a upsala bych duši ďáblu za to, aby měl o půl kila míň).
Sezóna 2012 Leogang
Loňskou sezónu jsem se opatrně (někdy i trochu neopatrně) seznamovala, učila se kolo řídit a bavilo mě to. Pamatuji si, jak jsem si zvykala před 4 lety na fulla, hrozně jsem ho proklínala, byla jsem často na zemi a ani jsem nevěděla jak :) Ale nakonec se to podvolilo a kolo mám v ruce. Stejně to bylo i u sjezďáka, kde jsem zjistila, že se to opět řídí jinak než enduro a že to chce nevozit se ale sakra makat, pracovat s těžištěm a tlačit do toho ještě víc.
Občas neopatrně... špatná práce s těžištěm, třetí den na sjezďáku
Letos jsem sjezďáka vyladila k dokonalosti (nové brzdy a kratší kliky) a už jsem se nebála jít konečně do větších skoků. Takový pokrok bych bez něj nikdy neudělala. Proto si myslím, že pro holku je to ideální kolo, které dodá jistotu. Musí se správně nastavit a když člověk pozná, že to prostě funguje bez omezení, tak už z kopce nechce jezdit na ničem jiném. Nehledě na to, že je to pro mě zatím ta největší zábava, jakou jsem na kole zažila.
Sezóna 2012 Wagrain
Přináší to samozřejmě i velkou dřinu, stres a někdy bolístky. Snažím se jezdit a skákat na jistotu, nejsem střelec a když si nevěřím, tak do toho nejdu a počkám si. Samozřejmě, že ne vždy to vyjde, proto taky pořád vozím co nejvíc chráničů. Náhoda je blbec a i když je 35 stupňů ve stínu, tak to ve vestě vydržím a raději skončím dřív, než abych pak měla hnusnou jizvu, která mě bude strašit pokaždé, když si vezmu šaty na ramínka.

Co ještě letos chci stihnout? 

Pokud se bude pořádat Chainless race, tak bych ho chtěla jet. Je to příjemná akce blízko Prahy a s absencí řetězu je závodění mnohem jednodušší.
Chainless race 2012, fotil myslím Andy
Chainless race 2012
Když bude v říjnu nějaký víkend hezky, tak pojedeme ještě na Špičák a do Geissu. Na Špičáku mi jeden skok zbývá, máme totiž teorii, že ti ten park nesmí utéct a všechny nové skoky to chce hned naskákat. Příští rok budou další a větší a to už se pak těžko dohání :) Takže doufám, že budu moct ještě letos vystavit fotku z druhého dolního posíláku za přespotočákem (lavice ani velké dropy neskáču).

Plány na příští rok

Na příští rok bych chtěla pořídit nové enduro. Zatím mám vybraného Canyona Torque EX. Boom 27,5palcových kol mě nijak neláká a 29 je pro mě holý nesmysl. Chtěla bych proto tuto vymírající kategorii freeride/enduro ještě oživit. Možná si za rok koupím 27,5palcový trail bike, ale teď ještě ne. Sjezďáka si samozřejmě nechám a budu se snažit jezdit stejně jako letos kolem 25 dní v bikeparcích.
A trocha odpočinku na závěr sezóny 2013 v San Marinu