úterý 24. září 2013

Není víkend jako víkend

Jsou víkendy, na které se člověk těší několik týdnů. Pro mě je to třeba otvíračka bikeparku na jaře. Pak jsou takové obyčejné víkendy, kdy si člověk sice v pátek cestou z práce oddychne, ale ví, že ho nic zvláštního nečeká. Takový byl pro mě i ten uplynulý.

Páteční posezení u dobré večeře a pár piv, s tím, že v sobotu ráno nikam nechvátám. Martin ale musí vstávat před sedmou a já (i když se mi to často nestává) vstanu s ním.

Mám v plánu jít dopoledne na farmářské trhy něco dobrého nakoupit. Dopoledne je opravdu krásně, svítí sluníčko a já si užívám kafe od Doubleshotu na Karlínském náměstí. Později si radost trochu zkazím, protože jako vždy utratím na trzích víc peněz, než bych chtěla.

Na odpoledne mám naplánovaný běh v Krčáku s kamarádem Chuckem, který se mnou běžel jarní ŠUTR. Na rozdíl ode mne ale mezitím chodil pravidelně běhat. Sejdeme se po obědě, kdy se obloha trochu mračí, ale do hustého Krčského lesa stejně žádné kapky nepropadnou.

Dáme si klasický 10km okruh, běžíme hodně pomalu a kecáme u toho. Běží se mi ale bezvadně, nohy mám sice trochu línější ale na toto tempo to stačí. Překvapivě dobře mi jdou kopce, nemám sebemenší problém a cítím se silná :)

O to větší rozčarování přijde v neděli ráno, kdy mě bolí skoro celá kostra :( Hlavně moje prokletá achilovka, kvůli které jsem vlastně přestala s pravidelným běháním. Myslela jsem, že pauza jí prospěje. Klasika, když déle neběhám, je, že mě bolí trapézové svaly. To ale není to nejhorší, taky mě bolí kolena z boku, což se mi tedy nestávalo. Prostě člověk půl roku neběhá a pak je na rozpadnutí. Co dělám špatně?

Jestli chci zase začít víc trénovat, tak to bude pěkně pomalu a od začátku. Budu dělat abecedu, běhat rovinky a vůbec dávat bacha na techniku.

Monínec

V neděli jsme měli v plánu Monínec, i když jsem se probudila bolavá, věřila jsem, že to rozhýbu. Už cestou tam mi přišlo, že je mi nějak hůř od žaludku. Po ránu to tak mívám, nemám zrovna kachní žaludek. Kupuju si suchary a piju hodně vody. Na parkovišti se dávám dohromady ale svým říháním odstrašuji i pravověrné bajkery.

No nic, jdeme na lano. Trať mi přijde úplně stejná jako na jaře, možná i trochu méně drncá. Martin cítí opak, což nechápu. Já ovšem dost bojuji s žaludkem a tím, že jsem slabší a slabší. Nemám sílu udržet menší skoky a větší rychlost. A aby toho nebylo dost, z mého tlumiče se ozývá zvuk nemocného ptáčka. Nejdříve při větším krmení a pak už i při jízdě. Asi bude muset na repas.

Kluci mi doporučí, že si mám dát colu, ta žaludku pomůže. Stavíme se tedy na colu a jedeme asi sedmou jízdu nahoru. Tahle jízda byla očividně navíc. I když jedu celkem svižně, tak v půlce musím zastavit, sundat si integrálu a v předklonu se vydýchat. Žaludek už to opravdu nedává. Je mi jasné, že tohle je poslední jízda.

Cestou zpátky řídí Martin a já se v serpentinách na okreskách sotva držím. Nakonec mi zastavuje na chodníku asi 5 minut před domovem a já se musím opět vydýchat v předklonu na vzduchu. Doma si lehám a vyčerpaná s třeštící hlavou na chvíli usínám.

Nevím, jestli to bylo z jídla nebo nějaká infekce, ale Martina to dostihlo ještě v neděli v noci. Za poslední dva dny jsem snědla balíček sucharů, několik okurek, mrkev a včera jako hlavní chod dokonce čtyři brambory. No co budu říkat, motá se mi hlava a mám o dvě kila méně. V sobotu jsem chtěla jet na závody na pumptrack do Štěchovic ale nevidím to reálně.
Taky mi teď vrtá hlavou, jestli bolest celé kostry po běhání nezpůsobila právě infekce. Doufám, že brzy zase naberu sílu, abych si mohla ještě trochu zajezdit.

Ad Monínec

Čárys psal, že tam na tom makali, to byl taky důvod, proč jsme tam jeli. Nevím, jak trať vypadala po poháru ale musel to být masakr, takže si dovedu představit, že byl kopec práce dát to zase do původního stavu. Jezdila jsem si i horní rock garden a bylo to fajn. Když se jede rychle, tak je Monínec bezva.

Vadí mi tam jediná věc a to jsou dolní lavice. Jasně, nejsem žádný skokan a lavice mi jdou ze všeho nejméně, ale tyhle jsou opravdu na blbém místě, je tam pořád mokro, odrazy jsou nakřivo a z poloviny pokusů mi to vždycky vzalo přední kolo takovým způsobem, že jsem se málem na lavici nevešla. A lavice by přeci měly být bezpečné ne?
Vím, že jinak to bylo hluché místo, ale já už se je ani nesnažím skákat a jen mně tam vadí :( Třeba se to někdy naučím, ale pochybuji.