pondělí 18. listopadu 2013

Velká kunratická

Poslední týdny už si nelze nic nalhávat a opravdu je před námi pro mě neošklivější část roku. Měsíce tmy, smogu, zimy a s minimem sluníčka. Každé menší rozptýlení je pro mě důvodem k lepší náladě a i proto jsem se letos přihlásila na Velkou kunratickou. Hrádek byl hned obsazen a ani jsem neměla ambice zlepšovat si čas, tak jsem si usmyslela, že si po delší době proběhnu ženskou trať.

Někdo by se kvůli 1 300 m ani neobtěžoval obléknout, mně to stálo za to, i když mě ráno bolelo v krku a cítila jsem se celkově fyzicky pod psa. Ranní proběhnutí potokem mě může buď uzdravit, anebo zničit. V předzávodním shonu bývám dost zmatená a v kombinaci se začínající chřipkou se to asi nějak umocnilo. Nejdříve vstávám o hodinu dřív, přesvědčená, že tam přeci musím být v 8. Pak si naštěstí uvědomuji, že je to blbost, když běžím až v 9.37. Spím další hodinu, vyjedu v půl deváté, zaparkuji a v 9 si vyzvedávám číslo.

Tašku si jako vždy hodím někam pod strom na stráň vedle startu, naštěstí jsem nedávno pořídila super ledvinku (na fotkách není vidět, měla jsem ji pod tričkem), do které si dám doklady od auta, klíče, mobil a můžu s tím pohodlně běžet. Rozcvičit se jdu na kopec, kde se běží ženská trať.

Po chvíli slyším, že rozpětí čísel, kde se nachází i moje, se má dostavit na start. Říkám si, to je ale divný, když mám ještě 20 minut. Po dalších minutách hlásí speciálně moje číslo na start. To už je dost divný a navíc to taky může být pravda, protože si začínám myslet, že čas startu jsem si spletla a mám tam být o 10 minut dřív, tedy v 9.27. Poklusem běžím dolů k tašce svléknout si šusťáky a honem na start, kde jsem krásných 20 sekund před výběhem. Zadýchaná jsem dost, ale je to vlastně jedno, lepší než kdybych byla úplně zatuhlá.

Startuju volně, potokem proběhnu úplně bez jakýchkoliv snah se nenamočit, protože vím, že za pár minut se budu moci převléknout. Kopec vyjdu dlouhým krokem a běžím dál. Už je to dávno, co jsem běžela nějaké překotné tempo a letos už vůbec ne. Snažím se jen správně točit nohama a nemyslet na to, jak mi čvachtá v botech, studený vzduch mě pálí do plic a stahují mě křeče v žaludku. Diváci kolem fandí a za chvíli jsem u seběhu a opět v potoce.

Koukám na holky s tretrama na nohou v cíli, jak se vydýchávají, také jsem se dřív v cíli zhroutila. Teď jsem starší a možná i moudřejší a ani už neumím běhat tak, abych byla v cíli úplně vyčerpaná. Normálně odkráčím a jdu se převléct do suchého.

Když se podívám na fotky, je vidět, že jsem se trochu trápila a buď takhle zlomená v pase běhám furt, anebo to způsobily křeče v břiše. Jsem ráda, že alespoň nohy netahám po zemi a patu mám pěkně nahoře. Ovšem máchání rukama se asi u nás v rodině dědí, když kouknu na fotku táty. Co nadělám :)

Ještě na chvíli si jdu popovídat se známými, fandím na Hrádku veteránům a pak už se odeberu k autu. Bohužel mě někdo dost nešikovně zablokoval a tak ze sebe musím udělat blbou ženskou a pán, který mě chvíli sleduje, jak se snažím vyjet, mi nabízí pomoc. Nejsem zvyklá parkovat velké auto a je to opravdu o centimetry (spíš 5 cm než 10 cm). Vyjíždí mi, já ještě musím couvat úzkou uličkou a pak hurá domů do postele. Následující týden jsem samozřejmě nastydlá, ale myslím, že by mě to stejně neminulo. Kunratická pro mě bylo příjemně strávené dopoledne, které mě nabudilo, místo toho, abych ležela v posteli. Příští rok si třeba ten čas vylepším!