pondělí 5. října 2015

ŠUTR Šumava 2015



Rozhodnutí běžet ŠUTR – Šumavský půlmaraton přišlo někdy v půlce léta. Chtěla jsem motivaci, chtěla jsem zážitek a také mít svůj vlastní plán.
Na víkend na Zadově jsem se těšila, měl se mnou jet i Martin, ale v září nám do toho termínu přišla pozvánka na svatbu. Já jsem závod nezrušila, rozhodla jsem se odjet sama a na svatbě se stavit po doběhu cestou domů.

Trénink během srpna a září neprobíhal úplně ideálně, vlastně skoro žádný nebyl, občas jsem běhala, ale víc jsem jezdila na kole. Stále mám problémy s levým kotníkem, které se už naštěstí projevují pouze při běhu. Také jsem si v září koupila nové boty, v kterých jsem absolvovala celý závod bez jediného puchýře.
Start 21km trasy byl v sobotu v 11 hodin. Nechtěla jsem ráno brzo vstávat a jet z Prahy na otočku, tak jsem na Šumavu vyjela už v pátek. Cesta byla delší, než jsem čekala, okresky a serpentýny ve tmě mi daly docela zabrat. Bohužel na hotelu nebyl nikdo známý, tak jsem si dala sama večeři, přečetla časopis a ulehla celkem brzy do postele.

Finišerské triko

V sobotu ráno jsem se konečně mohla rozhlédnout, kam jsem to za tmy dojela, z okna pokoje jsem měla výhled přímo na start. Před desátou vyrážím ven a jsem totálně zaskočená teplým počasím. Jdu se kouknout na start 2 okruhů, tedy maratonu a při prezentaci zjišťuji, že tričko dostanu až po doběhu. To mi trochu kazí můj plán při balení věcí, kdy jsem si vzala jen triko s dlouhým rukávem, s tím, že přeci dostanu krátké, kdyby bylo teplo. Nakonec mi kamarád půjčuje svoje, každý normálně smýšlející člověk si totiž vezme něco navíc, ne jako já, která si přeci nebude brát triko navíc, když ho má dostat. Další možnost byla běžet v oblečení, které jsem měla s sebou na svatbu, to mělo tříčtvrteční rukáv.

Před startem si povídám se známými o trase, trochu vím, co čekat, jelikož jsem koukala na profil trati. Já chci doběhnout do 2,5 hodiny, relativně v pohodě, abych mohla ještě zbytek víkendu fungovat. Chci si užít terén, počasí a krásy Šumavy. Musím říct, že od rána se necítím úplně v nejlepší životní formě. Jsou i dny, kdy jsem odpočatější, než zrovna dnes na startu, ale snažím se na to nemyslet a za nádherného podzimního počasí se vydávám do šumavské divočiny.

První kilometry se běží dobře, je to hodně terénu, cupitání mezi kameny, skoky přes potok, ale všechno docela z kopce. Na osmém kilometru se začnu těšit na občerstvovačku, která je na 11,5 km. Trať už se začíná docela vlnit a ranní pocit, že na tom nejsem fyzicky nejlépe, mě dostihuje právě v kopcích. Celé tělo mám takové bolavé, občas se to prostě takhle sejde. Mám lehkou krizi a zkouším do sebe nasoukat gel, který mi dal táta. Půlku toho nějak polknu, ale druhou si nechávám až na občerstvovačku, abych ho mohla zapít. 
Kratší seběh na osmém kilometru

Krize na občerstvovačce

Když tam konečně dorážím, dám si vodu, ionťák, zbytek gelu, chvíli postojím a pak se krokem vydávám dál. Je mi příšerně zle od žaludku a zima po těle. Veškerá krev se nahrnula k žaludku, který křičí hej, potřebujeme to tady strávit, zbytek těla není důležitý. Přijímání potravy při fyzické aktivitě není moje silná stránka.

Dále je trať hodně exponovaná, jsou tam krásné výhledy, sluníčko hřeje. Já kopce chodím, ale jelikož si při tom tolik nenatřásám žaludek, tak mi to vlastně vyhovuje. Problém začínám mít u seběhů v terénu. Strašlivě mě bolí bedra, skákání mezi šutry si vybralo svou daň a mé ochablé tělo zvyklé na hrbení se u počítače se bouří. Takže při výšlapech do kopců si vždycky ulevím. Asi 4 km před cílem začínám cítit lehký příval energie, potkávám fandící paní s pejsky, která mi dá napít a slupnu pár pringles. Nevím jestli to je tím, ale od té doby se mi běží lépe a lépe. Absolvuji ještě docela náročný seběh, bedra trochu povolí a pak vím, že mě čeká ten nejhorší kopec do cíle. Opravdu obdivuji ty, kteří kolem mě lehce poklusávají již několikáté kolo. Člověk je hned pozná, jejich styl běhu je velmi úsporný ale rychlý!
Hodná paní s psíky

Začínám tušit, že se blíží cíl, vidím sjezdovku, kolem které se budeme sápat nahoru. Síla mi naštěstí nechybí a tak se každým krokem přibližuji k cíli. Pro fotku ještě kousek popoběhnu a pak už jen vytoužený okamžik při doběhu.

V cíli jsem za 2 hodiny 32 minut a cítím se dobře, není to jako po dokončení pražského ŠUTRU, kde jsem sotva stála na nohou. Po slupnutí pár pochutin mám namířeno do hotelu, kde mi slečna recepční nechává volný pokoj na to, abych se mohla zkulturnit na svatbu. Vlasy i makeup mi trvají hodinu a z pokoje vyjde úplně jiný člověk než ta troska, která se klepala zimnicí na dvanáctém kilometru.

Rallye s Fidem

Na co se celou dobu těším, je cesta zpět po okreskách. Už přes den jsem si všimla, že v okolí Zadova je občas vidět sportovní auto nebo motorka. V první serpentýně hned pod hotelem pochopím proč. Za tmy to nebyla taková jízda, ale teď si ty okresky užívám. Jihočeský kraj a jejich silnice to je pro mou malou dušičku závodníka to pravé povyražení, které mě nenechá usnout za volantem. Spotřeba se mi ze 7,6 zvedá přes 8 a to je cesta většinou z kopce. Řadím trojku, čtyřku, na rovinách občas pětku a ve vracečkách dvojku, nenechám to spadnout pod 3500 otáček. Takhle skvěle jsem si nezařídila snad nikdy. Na hlavní ze Strakonic se ještě předjíždím s pražskou Insignií až do té doby než u Příbrami odbočím. Neříkám, že jedeme předpisových 90, ale rozhodně bezpečně.

Tahle jízda trochu potlačila zážitky z běhu, ale celkově to byl parádní den. Boty INOV8 se opět osvědčily, při závodě mě nebolel kotník, dnes už ale levnou nohu cítím, bude to chtít odpočinek. Také mám namožená stehna, to kvůli seběhům, kdy už jsem to jen těžko držela středem těla. A jako vždy mě bolí lopatky na zádech. Po tomto závodě se ze mě stal ještě větší milovník terénu, asfalt je dobrý tak na ježdění autem, po svých ho absolvovat nechci. Až si budu chtít zaběhat, tak prostě zajedu někam do lesa.