pondělí 7. března 2016

Motokáry Zličín



Na Zličíně otevřeli halu s dráhou pro motokáry a jelikož už několik let říkám, že bych si to chtěla zkusit, tak jsem si to jeden zimní večer zařídila sama. Napsala jsem pár kamarádům, zda se přidají, a šli jsme si zajezdit. Zároveň jsem tak poprvé v akci oblékla svoji novou integrálu od Kali. 
Kali Avatar v provedení team

Motokáry jsou elektrické, dráha je dlouhá 690 m, je tam plno zatáček, kopec, klopenka, rovinka. Jednou za kolo můžete použít tlačítko boost, které vás zrychlí asi na 4 vteřiny. 

Po příchodu se musíte zaregistrovat na počítači – vyplníte jméno, email atd. Téměř každý tam samozřejmě píše nesmysly, což nevadí, ovšem musíte si pamatovat jaké, jelikož u pokladny jim své vymyšlené jméno zopakujete. Zaplatíte 200 korun za desetiminutovou jízdu, ti, kteří nemají vlastní helmu, ještě 50 korun za kuklu, kterou si necháte a pak už jen počkáte na váš závod. My jsme tam měli sraz v sobotu v 7 večer a kromě nás tam byly asi 2 další partičky. Nemuseli jsme skoro čekat, jen dojela jízda před námi a šli jsme na řadu.

Jsem lehce nervózní, zapínám se do pásů, čudlíkem startuji, z reproduktoru se ozve jakýsi umělý zvuk motoru a postupně vyjíždíme z depa. Ovládání je jednoduché, na brzdu téměř nesahám, hned v první zatáčce smykuji a najednou mám úsměv na tváři. Vůbec jsem si nedovedla představit, že budu umět smykovat jinde než na sněhu a ono to bylo tak snadné. Pak samozřejmě takto projíždím skoro všechny zatáčky. Není to nejrychlejší, ale nemůžu si pomoct. Dojíždí mě Hnoj a několikrát do mě drcne, má problém se vejít na dráhu nebo mě chce štvát :-)


Martin má plný plyn a čeká

Trochu se s tím peru

Deset minut jízdy je podle mě akorát, jsem ráda, že jsem si vzala rukavice, jinak se připravte na špinavé a lehce červené dlaně. Po první jízdě jsme všichni vysmátí a rozehřátí. Dáme limonádu na osvěžení a sledujeme z balkonu ostatní jezdce. Po chvíli se přihlašujeme na další kolo. Říkám si, že zkusím jezdit čistěji zatáčky a taky používat brzdu. Čas si zlepšuji, ale ke konci druhého kola už začínám mít celkem dost. Nejhorší je okamžik, když kolem mě nikdo není, pak ztrácím motivaci držet to naplno.

Po pár šťouchancích s Martinem si já odnáším modřinu na boku a Martin naražená žebra. Motokára není vůbec vypolstrovaná a pásy, které mám utažené na max, jsou pro mě stejně volnější. I když chlápek z obsluhy říkal, že je to lepší, aby se člověk mohl vyklánět do zatáček.

Někdo mě dojíždí


Touto jízdou já končím a dávám si pivko v báječně pohodlné pohovce – opravdu bych ji brala domů.
Hnoj a Lukáš jdou ještě na jednu jízdu, je to ohromná zábava je sledovat, Lukáš jede čistou stopu a Hnoj se potácí ze strany na stranu. Několikrát se předjíždí, ale po Hnojově chybě Lukáš vede. Rozdíly v časech jsou ale setinové. No prostě jízdní styl, který máme na kole, se nezapře ani v motokáře :-)

Až se Martinovi zahojí žebra, půjdeme určitě znovu, škoda, že jsem to neobjevila dřív, na vyplavení adrenalinu v zimě je to parádní. Nemám srovnání s benzinovými kárami, ale ti, kteří na nich byli, říkali, že elektrická má rychlejší odpich.