neděle 21. května 2017

Pražský ŠUTR po čtyřech letech

Už na začátku roku jsem věděla, že si chci na jaro dát nějaký běžecký cíl. Vlastně jsem o tom ani nemusela přemýšlet, pražský ŠUTR jsem prostě běžet chtěla. Skvělá organizace, skvělá trať, spousta známých, to jsem si nemohla nechat ujít.

Můj trénink neprobíhal tak, jak jsem si myslela. Nešlo ani o to, že bych na běhání neměla kvůli starosti o dítě čas, ale ve chvílích volna se mi prostě nechtělo, raději jsem relaxovala nebo trávila čas s manželem. Myslím, že celkově jsem v roce 2017 šla běhat desetkrát a nejdelší vzdálenost byla asi 8 km. Jsem totiž chronický neměřič času, vzdálenosti, kalorií, prostě čehokoliv. Stačí mi dobrý pocit, nepotřebuji údaj na hodinkách.

V týdnu před závodem se Martin začal opatrně ptát, zda to vůbec uběhnu, když jsem netrénovala. Já byla v klidu, věděla jsem, že to zvládnu, fyzicky se cítím dobře a když se noc předtím nějak slušně vyspím, tak to bude parádní den, říkala jsem si.


Na mé oblíbené trase po Letné a okolí


Na trénink jsem se motivovala koupí nových bot na asfalt



Po pátečním vedru přišlo v sobotu ochlazení a teplota se pohybovala mezi 16 a 18 stupni, foukal svěží vítr, na běh ideální. Startovalo se ve 12, nervózní jsem byla jen kvůli tomu, abych stihla nakrmit malého a dojet včas na start, ale vyšlo to parádně.

Jelikož vím, že nemám naběháno, tak chci co nejvíc využít svých zkušeností – to se týká hlavně čtení terénu. Po letech ježdění na horském kole to člověk umí odhadnout a ví, kde to pustit, kde udělat krok navíc, jak vzít zatáčku. Jsou to prkotiny, ale myslím, že i to se počítá. Také jsem chtěla v první půlce spíš šetřit síly a v kopcích jakmile budu cítit větší pnutí, ihned přejít do chůze.

Po startu jsem hodně opatrná, pohybuji se docela vzadu a i když si myslím, že v sebězích mám celkem mezery, tak hodně lidí dobíhám. Kolem pátého kilometru stabilizuji tempo a dám se do řeči s holčinou, se kterou strávím zbytek závodu.

Po zkušenosti z minula, kdy mi ke konci došly síly, si na občerstvovačce v polovině dávám gel a zapíjím ho. Opravdu jen chvilinku mi škrundá v žaludku ale hned je to dobré. Dřív jsem při běhu nemohla skoro nic pozřít, ale teď díky kojení je moje tělo výkonná chemická továrna, která jede na plné obrátky a je ráda za cokoliv, čím ji nakrmím. Nevolnost neznám ani po vydatné snídani v McDonaldu. :-)

Z druhé půlky mám respekt, protože poslední kopce mě před čtyřmi lety dost potrápily. Výšlap na Babu ještě není tak hrozný, do naší skupinky se dostává kluk, který očividně běží několikáté kolo. Když je trať široká a člověk přesně neví, jakou stopu běžet, je dobré se držet právě jeho – běží tam po několikáté a moc dobře ví, jak šetřit síly.

Po Babě mně už tuhnou nohy a čekají nás ještě dva kopce, včetně legendárních schodů. Na předposledním kopci ke kostelíku už mě chytají i záda. Ale pořád to není taková hrůza. Pak jen krásný singlík a už vidím schody, které značí brzký cíl.

Dobíhám okolo 2 hodin (2:01:55) a jsem štastná, krásně vyběhaná, trochu bolavá. Stálo to za to, každý metr jsem si užila, jsem hrdá, že jsem se v zimě nezalekla a přihlásila se. Určitě se přihlásím na šumavský ŠUTR, který nabízí větší kopce, i o pár km delší trať.

S časem i umístěním (sedmnácté místo mezi ženami) jsem moc spokojená. Nic jsem nečekala a dopadlo to výborně. Fotky jsou z alba digirun.

Předposlední výběh; zdroj: digirun

Plazení po schodech; zdroj: digirun